Hřích je odmítání nebo přehlížení Boha ve světě, který on stvořil, vzpoura proti Bohu tím, že žijeme, jako by Bůh nebyl, nečinění toho, co Bůh žádá ve svém zákoně zákoně — což má za následek naši smrt a rozvrat celého stvoření.
1. Jan 3, 4
Každý, kdo se dopouští hříchu, jedná i proti zákonu Božímu, neboť hřích je porušení zákona.
Komentář
Hříchové stupně své mají a první stupeň a všech jiných hříchů kořen jest Adamova opovážlivost a zrušení prvního sobě vydaného zákona. (…) Druhý stupeň jest všech nás společný a dědičný hřích, tj. nákaza a porušení přirozenosti naší, v níž se všichni počínáme a rodíme, (…) všichni již synové hněvu z přirození (Ef 2, 3). A teprve potom jdou hříchové jednoho každého vlastní, jenž ovocem jsou nešťastného toho stromu, hříchu přirozeného, který moc svou ve všech oudech těla a mocech duše provozuje, vnitř i zevnitř při všech lidech. (…) Z čehož množství bíd a pokut, které jsme skrze hřích na sebe uvedli a uvodíme, i smrt a zatracení věčné, jehož se hodnými všichni činíme a už v Adamovi, otci našem prvním, učiněni jsme. Neboť odplata za hřích je smrt (Ř 6, 23). K známosti sebe samých náleží také známost nemožnosti k pomožení sobě a vymožení se z těch běd a zatracení. nebo´t vůle člověka,byvše svobodná a volná, jest hříchem tak jatá a spjatá, tuze svázaná, že sama ze sebe moci k dobrému míti nemůže. Člověk ani chtění k dobrému již nemá, leč mu je znovu Bůh nedá (Fil 2, 13).
(Bratrské vyznání aneb počet z víry, učení a náboženství Jednoty Bratří českých, LP 1535, čl. IV, 2-5)
Všechno je tu pro Boha. Konečným cílem vesmíru je zjevení Boží slávy. Všechno – včetně tebe – existuje kvůli tomu. Bůh vše udělal pro svou slávu. (…) Jenom dvě stvoření v celém vesmíru nevzdávají Bohu slávu tak, jak náleží: padlí andělé (démoni) a my lidé. Kořenem každého hříchu je, že nevzdáváme Bohu slávu. Milujeme něco více než Boha. Odmítnout vzdávat Bohu slávu je pyšná vzpoura. Ta je tím hříchem, který přivedl k pádu satana – a nás také. Všichni jsme různými způsoby nežili pro slávu Boží, ale pro slávu svou. Bible říká: “Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“ (Řím 3,23). Nikdo z nás nevzdal svým životem Bohu slávu tak plně, jak náleží. Je to nejhorší hřích a největší chyba, jakou jsme mohli udělat. Na druhé straně nemůžeme dosáhnout v životě ničeho většího než žít k Boží slávě. Bůh říká: „Jsou mým lidem, stvořil jsem je, aby mi přinášeli slávu“ (Iz 43,7). Nejvyšším cílem našeho života by tedy mělo být oslavit Boha.
(Rick Warren: Proč jsme vůbec tady?, Návrat domů, Praha 2005, str. 43-44)
Svět je dobrý, ale jeho kvalita je odvislá od řádu věcí, od Bohem stanovených hranic. Bůh od počátku odděluje světlo od tmy, horní a dolní vody, souš a moře a vytváří různé domény, aby je následně obsadil různými tělesy a formami života. Tvorba hranic je Biblí prohlášena za „dobrou“. Samo hebrejské slovo „hřích“ je odvozeno od pojmu „překročit hranice“. Bible trvá na oddělení různých forem, tato myšlenka se na mnoho způsobů táhne celou Starou smlouvou. (…) Má-li člověk ambice být více než jen člověkem, rychle klesne pod lidskou úroveň („pod obraz“). Z pohledu Bible můžeme být skutečně lidmi, jen pokud Bůh zůstane skutečně Bohem.
(Jan Divecký: Příběhy Tóry. Patnáct biblických zamyšlení, Nakladatelství P3K, Praha 2010)
Podstata hříchu je v tom, že chceme být sami bohy. Chceme sami sobě být nejvyšší normou, a je pravda, že Bůh, byť Bůh milující, nutně pro nás znamená omezení. Dokud se nezřekneme této touhy, abychom byli sami normou všeho, budeme Boha odmítat, a to i tehdy, jestliže bychom začali poznávat, že je dobrý a milostivý. Je v nás určitá bytostná tendence Boha odmítat, která je projevem toho, čemu se říká hřích. Nicméně jakmile Boha poznáme, jakmile se mu – třeba zpočátku váhavě – odevzdáme, začneme zjišťovat (často ke svému překvapení), že nejenže nejsme omezeni, ale že se nám naopak otevírá zcela nová skutečnost, mnohem krásnější a plnější než ta, v níž jsme žili doposud. Najednou nejsme s to pochopit, proč jsme ještě před krátkou dobou odmítali dobrého Boha, který nás našich omezení naopak zbavuje.
(Dan Drápal: Hledání a jistota; Křesťanská misijní společnost, Praha 1992, str. 19 – 20)
Komentář
Hříchové stupně své mají a první stupeň a všech jiných hříchů kořen jest Adamova opovážlivost a zrušení prvního sobě vydaného zákona. (…) Druhý stupeň jest všech nás společný a dědičný hřích, tj. nákaza a porušení přirozenosti naší, v níž se všichni počínáme a rodíme, (…) všichni již synové hněvu z přirození (Ef 2, 3). A teprve potom jdou hříchové jednoho každého vlastní, jenž ovocem jsou nešťastného toho stromu, hříchu přirozeného, který moc svou ve všech oudech těla a mocech duše provozuje, vnitř i zevnitř při všech lidech. (…) Z čehož množství bíd a pokut, které jsme skrze hřích na sebe uvedli a uvodíme, i smrt a zatracení věčné, jehož se hodnými všichni činíme a už v Adamovi, otci našem prvním, učiněni jsme. Neboť odplata za hřích je smrt (Ř 6, 23). K známosti sebe samých náleží také známost nemožnosti k pomožení sobě a vymožení se z těch běd a zatracení. nebo´t vůle člověka,byvše svobodná a volná, jest hříchem tak jatá a spjatá, tuze svázaná, že sama ze sebe moci k dobrému míti nemůže. Člověk ani chtění k dobrému již nemá, leč mu je znovu Bůh nedá (Fil 2, 13).
(Bratrské vyznání aneb počet z víry, učení a náboženství Jednoty Bratří českých, LP 1535, čl. IV, 2-5)
Všechno je tu pro Boha. Konečným cílem vesmíru je zjevení Boží slávy. Všechno – včetně tebe – existuje kvůli tomu. Bůh vše udělal pro svou slávu. (…) Jenom dvě stvoření v celém vesmíru nevzdávají Bohu slávu tak, jak náleží: padlí andělé (démoni) a my lidé. Kořenem každého hříchu je, že nevzdáváme Bohu slávu. Milujeme něco více než Boha. Odmítnout vzdávat Bohu slávu je pyšná vzpoura. Ta je tím hříchem, který přivedl k pádu satana – a nás také. Všichni jsme různými způsoby nežili pro slávu Boží, ale pro slávu svou. Bible říká: “Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“ (Řím 3,23). Nikdo z nás nevzdal svým životem Bohu slávu tak plně, jak náleží. Je to nejhorší hřích a největší chyba, jakou jsme mohli udělat. Na druhé straně nemůžeme dosáhnout v životě ničeho většího než žít k Boží slávě. Bůh říká: „Jsou mým lidem, stvořil jsem je, aby mi přinášeli slávu“ (Iz 43,7). Nejvyšším cílem našeho života by tedy mělo být oslavit Boha.
(Rick Warren: Proč jsme vůbec tady?, Návrat domů, Praha 2005, str. 43-44)
Svět je dobrý, ale jeho kvalita je odvislá od řádu věcí, od Bohem stanovených hranic. Bůh od počátku odděluje světlo od tmy, horní a dolní vody, souš a moře a vytváří různé domény, aby je následně obsadil různými tělesy a formami života. Tvorba hranic je Biblí prohlášena za „dobrou“. Samo hebrejské slovo „hřích“ je odvozeno od pojmu „překročit hranice“. Bible trvá na oddělení různých forem, tato myšlenka se na mnoho způsobů táhne celou Starou smlouvou. (…) Má-li člověk ambice být více než jen člověkem, rychle klesne pod lidskou úroveň („pod obraz“). Z pohledu Bible můžeme být skutečně lidmi, jen pokud Bůh zůstane skutečně Bohem.
(Jan Divecký: Příběhy Tóry. Patnáct biblických zamyšlení, Nakladatelství P3K, Praha 2010)
Podstata hříchu je v tom, že chceme být sami bohy. Chceme sami sobě být nejvyšší normou, a je pravda, že Bůh, byť Bůh milující, nutně pro nás znamená omezení. Dokud se nezřekneme této touhy, abychom byli sami normou všeho, budeme Boha odmítat, a to i tehdy, jestliže bychom začali poznávat, že je dobrý a milostivý. Je v nás určitá bytostná tendence Boha odmítat, která je projevem toho, čemu se říká hřích. Nicméně jakmile Boha poznáme, jakmile se mu – třeba zpočátku váhavě – odevzdáme, začneme zjišťovat (často ke svému překvapení), že nejenže nejsme omezeni, ale že se nám naopak otevírá zcela nová skutečnost, mnohem krásnější a plnější než ta, v níž jsme žili doposud. Najednou nejsme s to pochopit, proč jsme ještě před krátkou dobou odmítali dobrého Boha, který nás našich omezení naopak zbavuje.
(Dan Drápal: Hledání a jistota; Křesťanská misijní společnost, Praha 1992, str. 19 – 20)