V kolika osobách existuje Bůh?

Komentář

Ze studnice Písem svatých (…) učíme se vírou znáti a ústy vyznávati Trojici blahoslavenou, totiž Otce, Syna, Ducha svatého, tři osoby rozdílné a zvláštní, jediné však Božství téže podstaty, rovné bytnosti a nerozdílné jednosti, Boha toho, z něhož, skrze něhož a v němž jsou všecky věci (Ř 11, 30). Jsou pak skutkové Boží (nebo raději vlastnosti boží) uvnitř v Bohu neproměnně zůstávající tito: Otec, původ a studnice Božství, neučiněný a nezplozený, obraz sobě rovný ze sebe plodí, jenž se Synem jeho jmenuje. Syn pak věčný z věčného Otce od věků zplozen jest a v jistém času také přirozenost lidskou na sebe vzal a z matky Panny se narodil. (…) Duch svatý, od Otce i Syna pochází a osobou obzvláštní jest, ani otcem ani Synem není, ale společným jejich a věčným lásky svazkem, všichni tři jediným pravým Bohem. Další skutkové týchž osob jednoty božské jsou ven vyplývající a jsou tři: Předně skutek stvoření z ničeho všech věcí, Otci vlastní, potom skutek vykoupení padlého pokolení, Synu dědičný, potom skutek posvěcení a skutečného spasení, Duchu svatému připsaný, odkad také obzvláštní ten titul má, že se svatým jmenuje. Avšak všichni tito skutkové jedinému pravému Bohu přináležejí a se připisují.
(Bratrské vyznání aneb počet z víry, učení a náboženství Jednoty Bratří českých, LP 1535, čl. III, 1 – 3)

Závěr vyvozený z biblických údajů je ten, že biblický Bůh je „jeden Bůh v Trojici a Trojice v jednotě“. Přesto je Boží Trojice tajemství. Máme-li vstoupit do vnitřní svatyně ke svatému Bohu a uvažovat o jeho přirozenosti, je nezbytný pokorný respekt před tím, co není zjeveno v Písmu svatém. Při setkání s paradoxním charakterem trojiční teologie se rozum (…) střetává s překážkou. Historicky ani teologicky církev obvykle ke spasení nevyžaduje výslovné prohlášení víry v trinitární nauku. Naproti tomu očekává jistou samozřejmou víru v trojjediného Boha jako cosi zásadního, aby člověk mohl vstoupit do vztahu k odlišným úlohám každé Boží osoby, k úlohám, které ve vykupitelském díle za lidstvo Bůh má. Učení o spáse je podmíněno součinností rozlišitelných osob trojjediného Boha (např. Ef 1,3-14). Proto vědomé odmítnutí trojiční nauky vážně ohrožuje naději na osobní spásu jedince.
(Stanley M. Horton a kolektiv: Systematická teologie, Křesťanský život, Albrechtice 2001, str. 154)

Zeptáte se možná: Nemůžeme-li si bytost o třech osobách představit, k čemu nám je o ní mluvit? Po pravdě řečeno k ničemu. Nezáleží totiž na mluvení, záleží na tom, nechat se do toho trojnásobného života vtáhnout, a s tím můžete začít kdykoli – třeba dnes večer.
Představuji si to asi takhle. Běžný, obyčejný křesťan poklekne, aby se pomodlil. Pokouší se dostat do styku s Bohem. Je-li ale křesťanem, ví, že k modlitbě ho pohání také Bůh: Bůh takříkajíc v něm samém. Zároveň ale ví, že skutečná znalost Boha pochází od Krista, od člověka, který byl Bůh – Kristus mu stojí po boku a pomáhá mu modlit se, modlí se za něj. Tak to vidíte. K Bohu se modlí – Bůh je cílem, které se snaží dosíci. Bůh je i tím, co ho k tomu vede – hnací silou. Bůh je ale i cestou nebo mostem, kudy za svým cílem jde. Celý ten trojnásobný život trojosobní bytosti tak probíhá v obyčejné ložničce, kde se tento obyčejný člověk modlí. Je tak vtahován do vyššího způsobu života, kterému říkáme (…) život duchovní.: je vtahován do Boha, a přitom pořád zůstává sám sebou. A tak přišla na svět teologie.
(C. S. Lewis: K jádru křesťanství; Návrat domů, Praha 1993, str. 114)