Jak a proč nás Bůh stvořil?

Komentář

Boží sebezjevení lidstvu je osobním sdělováním. Má původ v osobním Bohu a je přijímáno osobními tvory. Bůh se zjevuje nikoliv jako nějaká pouhá kosmická síla nebo neživý předmět, nýbrž jako osobní bytost, která hovoří, miluje a pečuje o své stvoření. Vysmívá se „cizím bohům“, kteří jsou pouhými lidskými výtvory (Iz 40, 12 – 28; 46, 5 – 10), a zjevuje se ve výrazech používaných pro osobní vztahy, když sebe sama označuje jako Otce, Pastýře, Přítele, Panovníka a Krále. Lidské bytosti mají výsadu poznávat jej právě v takovýchto osobních vztazích. Boží zjevení je vyjádřením milosti, Bůh nemá žádnou potřebu, která by jej nutila zjevit se. Dokonalé společenství mezi Otcem, Synem a Duchem svatým nevyžaduje žádné doplnění zvnějšku. Naopak: Bůh se zjevuje lidským bytostem pro jejich dobro. Největší výsadou lidstva je, že může Boha věčně poznávat, oslavovat jej a těšit se z něj.
(Stanley M. Horton a kolektiv: Systematická teologie, Křesťanský život, Albrechtice 2001, str. 73)

Prvotní křesťané ve světle své zkušenosti v Bohem, který se s nimi stýkal v osobě Ježíšově a v tajemném působení Ducha svatého, přišli s pojetím Boha, jež bylo vědomě odlišné od představ řeckého a římského pohanství i židovského monoteismu, který je obklopoval. Bůh křesťanů byl „tři v jednom“: tvořil jej Bůh Otec, Syn a Duch svatý. To však neznamenalo tři bohy; ti tři byli spolu nějak spojeni zásadní jednotou vzájemné lásky. Jestliže toto platilo o Bohu, platilo to i o světě. Výsledkem byla taková představa o životě, která spojovala definitivní jednotu všech věcí a krásu rozmanitosti a odlišnosti. A je-li tato představa pravdivá, pak to znamená, že dvě největší lidské obavy – že na jedné straně jsou na koncích spektra nesmiřitelné perspektivy a ustavičný konflikt mezi nimi a že na straně druhé je všechno pouze fádní uniformita – se začínají vytrácet. Definitivní skutečnost, sám Bůh, je naopak jednotou v mnohosti. Odlišnost je třeba chránit, nikoli však odlišnost bez hranic. Odlišnost a rozdílnost drží základech pohromadě láskou a sebedarováním.
(Graham Tomlin: Sedm hlavních hříchů a jak je překonávat; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2009; str. 14)

Člověk je „theomorfní“ bytost. Je stvořen, uspořádán a zformován podle podoby svého Tvůrce. Také společenství mezi mužem a ženou, způsob, jakým se obě pohlaví vztahují k sobě navzájem i ke světu kolem, i to nějak odráží překypující plnost společenství, které je v Bohu samotném, uvnitř Boží trojjediné osobnosti. (…) Být Božím obrazem je úkol příliš obsáhlý, příliš ohromující na to, aby jej mohl unést lidský jedinec. Proto jej Bůh svěřuje páru, dvojici, muži a ženě. Idea milujícího vedení a dobrovolného podřízení je tajemným způsobem odvozena od obrazu samotného Stvořitele. Bůh sám tak jedná. Bůh sám je takový.
(David Floryk: Milujte se a množte se; České studny, Vojnův Městec 213; str. 9 a 12)

Chcete-li se zahřát, musíte k ohni; chcete-li se smočit, musíte do vody. Chcete-li mít radost, moc, pokoj, věčný život, musíte jít k tomu, či dokonce do toho, co je dává. Nejsou nějakou cenou, kterou by Bůh mohl rozdávat na potkání. Jsou vodotryskem energie a krásy, která tryská ze samého středu skutečnosti. Stojíte-li poblíž, sprchne i na vás; nestojíte-li, zůstanete na suchu. Pakliže je člověk spojen s Bohem, jak by nežil věčně? Je-li člověk od Boha oddělen, jak by nescházel a neumíral?
(C. S. Lewis: K jádru křesťanství; Návrat domů, Praha 1993, str. 123)